Jak o dětech přemýšlíme

Jsme přesvědčeni, že děti potřebují vyrůstat v rodině – ve vlastní, adoptivní, nebo pěstounské. Přečtěte si několik zásadních objevů a myšlenek, které jsme od roku 2003 nasbírali, utřídili a o které se nyní v našich službách opíráme.

JAK SE VYVÍJÍ MOZEK DÍTĚTE…

Mozek dítěte není pouhou zmenšeninou mozku dospělého, vyvíjí se i po narození a to až do asi 25 let věku.
Kromě vrozeného genetického potenciálu vývoj mozku dítěte ovlivňuje i to, jak na něj působí prostředí – tedy rodiče, další dospělí i celá společnost.
Zhruba celý první rok života dítěte je dominantní částí mozku amygdala, která je tak trochu zjednodušeně řečeno zodpovědná za emoce. I miminko dokáže vnímat, co se mu děje, jeho emoční paměť pracuje. Není tedy pravda, že je jedno, kde je a s kým, právě naopak. Emoční „vzpomínku“ z prvního roku života si ponese sebou dál, byť ji nebude umět pojmenovat slovem. O to těžší je pak případný nedostatek v raném dětství dohnat…
O mozku toho víme stále jen velmi málo, ale to co díky vědě víme, stačí na to, abychom se rozhodli pomáhat dětem vyrůstat v bezpečí rodiny.

CO S DÍTĚTEM DĚLÁ STRES?

Mozek malého dítěte není připraven na samoregulaci stresových situaci. V těchto případech zaplaví mozek dítěte hormon kortizol, který „dusí“ a může poškodit nervové centrum. Dítě ve stresu tedy potřebuje pomoc dospělého, který dává najevo, že „bylo zle, ale zařídil jsem, že už je dobře a jsem tu s tebou, nemusíš se už bát“. Neregulovaný stres a úzkost, které dítě opakovaně zažívá v raném dětství, mohou být pozdějšími zdroji vážných emočních problémů dítěte.
Dítě, které je vlivem stresu pořád ve střehu, protože se bojí o své přežití či o své blízké, se nemůže soustředit na učení a poznávání nových věcí – jeho mozek v tu chvíli velí k sebeobraně, ne k učení a poznávání. Proto mívají děti problémy ve škole. Nestačí však se s nimi víc učit, ale spíše se zaměřit na vytvoření většího bezpečí, aby už nemuseli vydávat všechnu svou energii tomu, že jsou „na stráži“ před světem.

JAK SI DÍTĚ TVOŘÍ CITOVÝ VZTAH…

Aby malé dítě vůbec přežilo a zdravě se vyvíjelo, potřebuje někoho, ke komu se může upnout, připoutat, vztahovat se (tzv. attachment). Ideálně potřebuje svého rodiče, který dítě miluje a chrání.
Základními stavebními kameny citového vztahu jsou dotyk, tón hlasu, oční kontakt, výraz tváře, rytmus, pohyb a hra – kvalita a kvantita těchto atributů později vytvoří tzv. attachmentový styl (jistý či nejistý).
Asi od 6. měsíce věku dítěte dítě rozlišuje a vyhledává „své lidi“ – právě s nimi má totiž zkušenost, že nejlépe a nejrychleji uspokojí jeho potřeby.
Malé dítě má zpočátku omezený repertoár, jak vyjádřit své potřeby - jeho nástroje jsou jen pláč, úsměv, pohyb - na toto chování potřebuje adekvátní reakci dospělého člověka. Když brečí, potřebuje utišit, když má radost, potřebuje ji sdílet, když se bojí, potřebuje ujistit. A to vše od někoho, kdo to dělá s láskou, trpělivostí a přijetím.

O SEBEVĚDOMÍ A VÝVOJI OSOBNOSTI DITĚTE…

Attachmentový styl si dítě vytváří do 3. - 5. roku věku, prvních 5 let života dítěte je tedy zásadních pro zdravý vývoj osobnosti.
Z reakcí dospělých si dítě vytváří představu o tom, jak svět a vztahy v něm fungují:
- Je ten, kdo o mě pečuje, někým, kdo bude obecně reagovat pozitivně, když budu potřebovat pomoc a ochranu?
- Jsem někým, komu se s velkou pravděpodobností dostane pozitivní reakce?
- Je svět místem, kterému se dá důvěřovat?

CO ZNAMENÁ, KDYŽ DÍTĚ ZAŽÍVÁ ZTRÁTU ČI TRAUMA…

Odebrání dítěte od jeho rodičů je pro dítě vždy traumatickou zkušeností, byť mohla být rodičovská péče nedostatečná či přímo ničivá. I přesto má dítě k takovým rodičům vztah a odloučení může prožívat traumaticky.
Většina dětí v náhradní rodinné péči zažila předtím situaci, která způsobila, že plně nedůvěřují dospělým (a světu kolem sebe) anebo je tato důvěra zásadně narušena. Jejich nedůvěra je ale funkční ochranou dítěte vytvořenou v době, kdy trpělo.
Dítě, které si nevytvoří s rodiči/náhradními rodiči dobrý vztah, tak si najde strategii, jak přežít. Ale má to vliv na kvalitu jeho života a vztahů s druhými. Dříve nebo později se pravděpodobně objeví problémy, kterým bude muset čelit.

Základní literatura:

Bowlby, J. Vazba. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-670-4.
Hughes, D. Budování citového pouta: Jak probouzet lásku v hluboce traumatizovaných dětech, Institut fyziologické socializace, 2017. ISBN 978-80-270-2838-2.
Klineová, M. Levin, P. Trauma očima dítěte. Maitrea 2016. EAN 9788075002082.
Vágnerová, M. Vývojová psychologie: Dětství a dospívání. Karolinum Press 2012. ISBN 8024621533.
Vrtbovská, P. O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí. Praha: SCAN, 2010. ISBN 8086620204.